Reference

„První kytarou, kterou jsem vzal do ruky, byl Wabiho tvrdý palisandrový gibson, na kterém mi brácha mučil dvanáctileté prstíky křečovitými barré akordy. Na svoji opravdu první, překližkovou a žádně pomalovanou kytaru za dvě stovky, jsem si vydělával na jakési brigádě. A pak už přicházely a odcházely španěly, gibsony, jumba a dreadnoughty, některé časem zapomenuté, některé dodnes s láskou vzpomínané a nenahraditelné, jiné pietně uchovávané a čas od času probouzené ze spánku... Počítám, že jich bylo za ta léta kolem dvaceti. Už roky mě pronásledovala možná naivní představa a touha spojit v jednom nástroji nejlepší vlastnosti těch dřevěných kámošek: z jedné třeba tvar krku a klenuté hmatníku, z druhé tělo a výšku lubů, z třetí mechaniku či krásný zvuk v hloubkách... Někdy v roce 2003 jsme na tohle téma mluvili s Pavlem Zajícem, nad vonící a zbrusu novou kytarou, kterou právě přivezl od Hynka Pavlů. "To je Tvůj člověk" řekl tehdy Zajíc. Jel jsem k Hynkovi s předlouhým seznamem požadavků na "nástroj snů" a trochu s trémou, jestli se mi nevysměje. Probírali jsme to důkladně dobré dvě hodiny a já měl potěšení, že první ve svém muzikantském životě se bavím s člověkem, který stavbu nástroje bere jako pěknou a vzrušující hru, jako možnost dokázat, že moje ptákoviny a možná dětinské vymyšlenosti lze realizovat. A podařilo se. S kytarou od Hynka Pavlů jsem za uplynulé tři roky prošel desítky koncertů, zákulisních sejšnů i studií. Nástroj dělí radost nejenom mně - tvarem, zvukem, zpracováním, ale jak vidno i obecenstvu a zvukařům, v sálech i ve studiích, čehož si zvlášť cením. Zamiloval jsem se do té kytary. Taky proto, že když si ji vezmu do ruky, jako bych objímal všechny její starší sestry...“

„Je několik skutečně málo věcí, kterých si člověk v životě považí a ty potom pro něj mají nenahraditelný význam. Většinou jsou spojeny s jeho úpornou dřinou, osobním zdravím jeho či blízkých a nebo se zálibami a koníčky, které ve své podstatě rovněž zajišťují člověku zdraví a životní rovnováhu. Od svých deseti let třímám ve svých neprofesionálních rukou kytary, které měly různý tvar, určení a nebo rodokmen a těším se z toho, že jsme spolu schopni osvěžit chvíle veselé, vážné, ba i velmi trudné. Když jsem se někdy kolem svého čtvrtého křížku řízením osudu potkal s Hynkem Pavlů, věděl jsem, že určitě spolu někdy něco zahrajem a taky jsem tušil, že jeho kytara mi určitě dříve nebo později uvízne v mém upažení. Jen to jsem netušil, že by bylo lepší dříve než později. A tak se stalo, že k mým kulatým narozeninám mi byla vybrána nevěsta jako dar a i když svoje družky jsem si vždy a zásadně vybíral sám, byl to výběr opravdu skvostný. Byl jsem zvyklý, že na kytaru si tu a tam zahraju, ale tahle kytara má neobyčejnou moc. Neustále mě nutí ji používat a co víc, učit se bez jakýchkoli donucovacích prostředků. Je skvělá co do zvuku, provedení a při koncertech či běžných produkcích nikdy nenastal žádný zvukový ani technický problém. Až zbohatnu z muziky, určitě ještě mým kytarovým manželkám z dílny Pavlů není odzvoneno. Proto tvrdím, že Hynkovy kytary jsou především pro ty, kteří se v muzice ještě chystají něco učit a něco pochopit.“

„Když jsem si pořizoval ve svých 15 letech svoji první dvanáctistrunku, netušil jsem, kolik jich ještě bude. Ale ta doba kvalitě moc nepřála a tak to byla kytara všelijaká. Dobrý nástroj tehdy nebylo kde získat, protože koupit ho v „kapitalistické cizině" pro normálního smrtelníka nebylo možné a výrobky ze zemí socialistického tábora svojí konstrukcí a designem (o zvuku nemluvě) příliš připomínaly melouch podnapilého dřevorubce. Po pádu bolševické žáby na prameni už se začaly slušné nástroje dovážet, ale zároveň se objevila řada domácích výrobců, jejichž kytary mnohdy předčily své zahraniční vzory renomovaných značek. Po několika zkušenostech se mi dostala do ruky kytara značky „Pavlů". I začal jsem čenichat neboť zpracování a zvuk nástroje dával tušit, že to nebude nic obyčejného. Když jsem pak výrobce poznal osobně, zaváhal jsem, říkaje si jak může takovej mladás udělat něco pořádného. Ale může! Dobrou kytaru poznáte podle toho, že vám „padne" do ruky a že vás na ní baví hrát. A mě to na tuhle kytaru baví hodně! Když se podíváte do houslí nebo do basy (myslím tím hudební nástroj), uvidíte tam takovou tyčku mezi spodní a vrchní deskou, které se říká duše. V kytaře nic takového neuvidíte. A přesto si troufnu tvrdit, že Hynkovy kytary duši mají i když není na první pohled vidět. Ale kdo o kytarách něco ví, tak ji bezpečně pozná.“